06. 08. 2018

Od 24. července jsme spustili ostrý provoz testování aut. Taková věc je pro začínající magazín jako jsme my veliká událost. Bylo tak třeba ji patřičně oslavit.

 

„Pojeď od úterka do pátku na pořádnej trip.“

„No, tak jo!“

Tento rozhovor proběhl na konci července v neděli, v pondělí jsme naplánovali cestu a v úterý se už jelo. Plán byl následující: Vyrazit o úterní noci a v ranních hodinách najít nejbližší břehy italského moře. Odtud po dopolední koupačce vyrazit do sto dvacet kilometrů vzdáleného outdoorového kempu ve Slovinksu, protáhnout svá prosezená těla a po dvou dnech v zapůjčeném stanu (díky Ondro) se vrátit zpět k domovu. Ideální plán jak zabít tři dny, vyzkoušet auto a vidět něco nového.

Oním společníkem nám byla Hyundai Kona, model, od kterého si Hyundai hodně slibuje. S crossoverem totiž vstupuje, stejně jako s N, do vod nepoznaných. Model má značce zvednout prestiž a nabídnout zákazníkům prémiové prvky. Odvážné tvrzení a odvážné auto. Uvidíme, co umí.

Nebudu popisovat jednu část auta po druhé jak je zvykem, ale vezmu to tak nějak podle cesty. Taky proto, že když jsem Konu převzal ani jsem si ji nestačil pořádně prohlédnout, protože bylo naspěch. První tak čeho jsem si všimnul byla perfektní klimatizace a dobrá pozice za volantem. V euforii z nastávajícího roadtripu a pohybu po městě tak nebyla ani možnost zkoumat chování auta. Po prvních pár kilometrech jsem tak mohl jen říct, že Kona je docela obyčejné auto na popojíždění jako každé druhé.

Je večer a z plánované desáté je najednou jedenáctá večerní hodina, kdy už je opravdu potřeba vyrazit. Cestovali jsme ve dvou lidech. Dva mládenci s bagáží malý crossover doslova naplní. Třetí osoba už by se cítila velmi nekomfortně. Stan, taška s nákupem, dva spacáky a dvě cestovní tašky. Obyčejná výbava dovolenkářů se ani nevešla do kufru a stan tak musel na hanbu na zadní sedačky. Kufr Hyundai Kona je opravdu jen na nákup, případně pro cestování jednoho člověka (dvou jen na krátkou vzdálenost). Je mělký a nakládací hrana je vysoko. Další ukázka toho, že myšlenka auta cílí právě do betonové džungle, kde nebude potřeba řešit, že se dozadu „nevejdou ani tři pytle cementu“.

Je krátce po jedenácté, dotlačili jsme do sebe poslední kousky pozdní večeře a vyrážíme na cestu. První etapa je dlouhá zhruba 750 km, kdy pojedeme přes České Budějovice do Rakouska, potom přes tunely až do Tarvisia, kde sjedeme po dálnici až k Bibione. Nejedeme však přímo tam, ale do kempu Village Mare Pineta, kousek od přístavu Sistiana Bay. Je to asi nejbližší schopné moře. Tady začaly moje obavy – námi testovaný vůz totiž disponuje litrovou jednotkou se třemi válci. A já teď toho chudáčka budu trápit po dálnicích přes šest hodin. Počáteční nervozita se ale po pár kilometrech rozplynula a to ze dvou důvodů.

První je zpřevodování, kdy můžete na šestku (díky bohu za ní!) motor opravdu jen převalovat po dálnici a držet jej do třech tisíc otáček s dobrou spotřebou. Tou druhou je parádní odpich. Štěňátko pod kapotou doluje ze svých útrob sto dvacet koní. To je na litr dost slušná hodnota. 

Noční provoz nám umožnil nerušeně svištět bez jediné dopravní komplikace a tak jsme už nad ránem protínali italské hranice. Během noční jízdy jsem opět mohl vůz trochu poznat. Na začátek si opět trochu postěžuji. Odkládacích prostor je poskrovnu. Dva lidi rovná se dvě peněženky, dva telefony, dvoje klíče, dva nápoje a dvoje sluneční brýle, plus pro mě jedny dioptrické. A víte co? Nějak se to tam nevejde. Tam kde by mohla být skvělá tunelovitá přihrádka ve spodní části středového panelu je bezdrátová nabíječka na telefon a celkově jsme se prostě do toho auta s věcmi nemohli vejít. Pokud jde ale o nás samotné tak pro pasažéry má Kona prostoru dostatek a stěžovat si nemohl ani jeden z nás. Pár námitek by mohli mít cestující vzadu, kde bylo celkem málo místa na nohy a vyšší jednici by museli sedět s hlavou na klíně. Stejně by ale neměli šanci, protože tam byl stan.

Většinu času jsem jel se zařazenou šestkou a motor se snažil trápit co nejméně. Odměnil mě za to svým nerušným projevem a přátelskou spotřebou šest litrů na sto kilometrů. Možnost propojení telefonu pomocí Apple Carplay, příjemné a nerušivé osvětlení interiéru, tempomat a velmi pohodlná sedadla i po pěti hodinách jízdy mi z Kony udělali dobrého společníka na cestu. Z auta je taky velmi dobře vidět.

Je sedmá ráno a my, už značně unavení, přijíždíme k břehům italského moře. Po zaparkování auta si chvíli pohrávám s jalovým nápadem přespat v novinářském voze, ale nakonec to končí na dece před pláží. Po krátkém spánku a první vodě mám konečně čas se nad autem chvilku pozastavit a pořádně si ho prozkoumat. Hyundai Kona představovala pro designérský tým volnou ruku a ten přišel s produktem, který dělí lidi na dva tábory. Ten první řekne: „No tyvado to je strašně vošklivý auto tohle“. A tomu druhý je s ním v pohodě. Její vzhled patří k těm divočejším a je to jeden z těch vozů, který připomíná hmyz. Nissan Juke faktor je zde prostě vysoký. Co se týče mojí maličkosti tak vzhled Kony mě rozhodně neuráží a řadím se tak do druhé skupiny. Jediné, co mě trochu irituje je ten zvláštní uher na předních světlometech.

Co první tábor lidí zvedá ze židle je zřejmě jejich uspořádání a divoké oplastování. Ono přehnané použití plastů má samozřejmě své opodstatnění. Jak už jsem řekl, Kona patří do města a s touto motorizací obzvlášť. Je zde tak vysoká pravděpodobnost častého kontaktu s ostatními účastníky silničního provozu a sami dobře víte, že při letitém ježdění ve velkém městě si do vás občas někdo drcne. Při jakémkoliv kontaktu ze všech stran to tak jako první schytá šedivý ochranný plast. Stejně tak se počítalo s tetičkou na chatě nebo obrubníky a tak je i nájezdový úhel vyšší. Vzhled tohoto vozu má prostě svůj účel a je patřičně opancéřovaný do města. Řekl bych to asi takhle: Komu se nelíbil Citroën C4 Cactus tomu se nebude líbit ani Kona.

S tímto by se ale vůz nijak nelišil od své konkurence. Bylo potřeba vymyslet něco, s čím alespoň malinko odbočí. A to něco je individualizace. Kona se nabízí v pestrých barvách. Já osobně si přál, aby testovaný vůz byl modrý, protože mi přijde nejsympatičtější, ale na zelenou jsem si rychle zvykl. Kromě těchto dvou je v nabídce ještě dalších osm barev. Detaily v interiéru a to včetně prošívání sedadel, volantu a barvy bezpečnostních pásů mohou být taktéž barevné. Ta naše byla zelená jak to jen jde. Jakoby právě vyjela z brčálníku.

Co se týče interiéru tak tomu se na první pohled nedá nic vytknout. Oku lahodí a nekřičí divokými tvary. Oproti exteriéru je o dost konzervativnější a že sedíte v Koně poznáte jen podle barevně lakovaných doplňků. Automobilka si dala záležet i na použitých materiálech a kvalitě zpracování. Komponenty na první pohled skryté jakoby už takový důraz ale neměli. Elektrický posuv sedačky je fajn, ale nemusel by se už po dvaceti tisících vyklat. To už bych byl ale hnidopich. V autě se dobře sedí, ergonomie je super a vše je na dosah ruky. Nic dlouho nehledáte a brzy zvyknete.

Tímto bych zakončil první část naší cesty a první část článku. Obecnou fotogalerii auta máte nahoře u nadpisu. Příště budeme pokračovat v cestě na Slovinsko, budeme si povídat o podvozku, motoru a jízdě samotné, stavění stanů, pití zajímavého slovniského piva a hlavně! Vezmeme Konu na nejvýše položené horské sedlo, ke kterému vede jeden z nejlepších průsmyků na světě. Vršič Pass.

Vladimír Kadera

× Like
Baví tě Ventil?
Dej nám Like!